Minulý týden jsme pro děti zase po dlouhé době mohli nachystat akci, která byla jak netradičním zážitkem, skvělou zábavou a výletem, tak i přípravou na pobytové nebo příměstské tábory.
Z pátku na sobotu 18. a 19. června jsme pro děti nachystali přespání v našem Dōjō, a poté jsme spolu strávili i celou sobotu na výletě – celou akci jsme tedy zahájili v pátek odpoledne “hodinou” společného cvičení, kde jsme si zopakovali základy, na kterých jsme po celý rok (i když letos o dost zkrácený a zvláštní) pracovali, pilovali je a trénovali. Pak nás čekaly i nové techniky a povídání o spoustě zajímavých věcech, spojených se cvičením, technikami nebo bojem. Na běžných cvičeních na takový výklad a povídání většinou není tak moc času, takže jsme jak my, tak i děti, byli rádi, že máme nyní dostatek prostoru povídat si, vzdělávat se a diskutovat.
Po necelých dvou hodinkách, věnovaných praxi Jūjutsu přišel čas na večeři – a opět ne ledajakou: děti si samy připravily klasickou japonskou večeři v podobě zeleninových závitků v rýžovém papíru. Každý přiložil ruku ke krájení zeleniny, která se smíchala s nudlemi a výsledná směs se zabalila do rýžového papíru – skvělá a zdravá večeře je na světě! Někteří odvážlivci ochutnali i závitky přesně tak, jak se jí – namáčené do sójové omáčky, a někteří dokonce dosáhli téměř dokonalosti tím, že k jedení večeře použili hůlky. Jedení hůlkami je těžká disciplína, takže jsme ji všichni potřebovali vypilovat, a pravděpodobně se k tomu vrátíme i někdy příště, ať to nezapomeneme.
Po takové výborné večeři přišla příprava na sobotní výlet – podle indicií děti správně uhádly, že nás čeká návštěva tajemné zříceniny hradu. A japonská pohádka Můj soused Totoro nám dokreslila, že i u nás v Česku se můžeme setkat s tajemnými japonskými bytostmi, tak jsme se je vydali hledat. Tématem celého víkendu byl tedy Totoro a poznávání přírody. Japonské pohádky jsou sice trošku jiné než ty naše, na které jsme zvyklí, ale dětem se pohádka moc líbila. Nachystali jsme si k ní už spacáky na tatami a pomaličku u ní usnuli…
Takové spaní v novém a neobvyklém prostředí je vždy pro všechny nevšední zážitek, ale všichni jsme se vyspali moc dobře, takže jsme hned v sobotu ráno vyskočili ze spacáků, nachystali jsme si moc dobrou snídani a každý svou svačinku na výlet a za pozitivního a vtipného hudebního doprovodu Pokáče jsme se nachystali a vyrazili jsme směr Východní nádraží.
Vláčkem jsme se nechali dovézt na zastávku Krnov Cvilín a hned ze startu nás čekalo více než 200 cvilínských schodů vzhůru, až k poutnímu kostelíku na kopci. Podmínky nám ještě přikořenilo poctivých 30°C ve stínu a na slunku ještě o něco víc. Takže jsme samozřejmě hodně dbali na pitný režim a průběžně jsme se občerstvovali i svačinkou.
Po zdolání největší výzvy a nejprudšího kopce na Cvilín nás čekala už o dost příjemnější cesta po rovince v lese, až jsme došli na již předem avizovanou zříceninu – zříceninu hradu Šelenburk. Celý jsme si jej prošli, spíše prohorolozili, protože zřícené hradby, vysoké věže a hluboké jámy nám vydali skoro za pořádnou horskou dráhu. Opičí dráha, se kterou se občas rozehříváme na cvičení je oproti tomu slabý odvar.
Smyslem celého výletu, v návaznosti (nejen) na letní tábory, bylo naučit děti vnímat přírodu, ve které se nachází, něco o ní vědět a umět se s ní sžít. Proto si děti pak vypracovaly své vlastní projekty z našeho výletu i z hradu. Čekala je poznávačka našich běžných rostlin, bylin i stromů, ale jinak jsme nechali jejich fantazii volnost a výtvory dopadly opravdu krásně!
Pak nás už pomalu čekala cesta směrem zpátky, došli jsme opět ke kostelu na Cvilín, kde nás hned vedle, v hotelu Cvilín, čekal výborný a zasloužený oběd.
Po pořádném posilnění a odpočinku jsme si zahráli velice oblíbenou hru Na pašeráky, ve které se všechny děti ukázaly jako naprostí profíci, holky propracovaly dokonce své převleky natolik, že snad ani mezi sebou se nedokázaly rozeznat, a co je hlavní, užili jsme si u toho spoustu legrace a radosti. No a tím se náš pobyt v Krnově pomalu nachýlil ke konci, takže jsme už jen sešli kopec, který jsme ráno s vypětím všech sil vyšlapali nahoru, došli jsme na nádraží a opět se vlakem svezli do Opavy. V Opavě pak už jen poslední kilometr k našemu Dōjō a v sobotu odpoledne jsme naši dvoudenní akci ukončili. Děti jsme předali unavené, ale nadšené zpátky rodičům a nesmělo chybět doporučení na zchlazení v bazénu nebo na Sádráku. Přeci jen, vedro bylo pořádné a za výletničení v takovém počasí patří všem dětem obrovská pochvala. A dvojitá ještě za to, že jsme ušli přes 10 kilometrů!
Jsou to prostě naši odvážní a silní bojovníci, kteří se výzev nezaleknou, ale pořádně se jich chopí. A to je správné! Jsme rádi, že vás máme a těšíme se na letních táborech, na které jsou děti připravené na jedničku s hvězdičkou, nebo zase někdy příště na další takové akci. Ahoj!